Thessaloniki usíná. Tu a tam je ještě noční opozdilec
znaven po úmorném dni, kdy se přívrženci svých bohů snažili celý den zavděčit
jim. Přes všechny snahy to vypadá, že jsme stále v nemilosti. Poseidon na
nás sesílá nepřetržitě provazy deště a obrovské kroupy kněží. Dionýsos je
neustále v opojení svého vína a nesmyslnými bláboly obtěžuje kde koho.
Kněží Artemis se svými neúspěchy se asi pomátl, neboť přes to, že je na konci
svých sil se mimoděk usmívá a propadá salvám bezdůvodného smíchu. Zůstávám
pouze já, kněží bohyně Athény. Cítím, že mne pomalu opouští síly, snad dokážu
zachovat zdravý rozum a pomohu i ostatním vrátit se z rozcestí.
V noci dlouho po půlnoci nás starostka Thessaloniki
probudila a vyslala za orákulem do hlubokých lesů. Cítila jsem, jak mi tluče
srdce a všichni přívrženci Athény se choulili jako malá ptáčata do chumlu.
Vyrazili jsme do tmy. Každý náš krok byl poskvrněn praskotem větviček a
jehličí. Dlouhé hodiny jsme bloudili, začala jsem ztrácet naději. Co to je? Je
to nějaký vtip, jak nás popudit proti bohům? Na obzoru je vidět svítání.
Zklamaní se vracíme do Thessaloniki. Najednou se mezi stromy mihlo orákulum s
loučí. „Rychle, utíkejte! Pár kroků a jsme u něj!“ Vypadá znaveně a utrmáceně.
Nabízí nám oheň ukradený z Olympu. Sice s rozpaky, ale i přes to jsme
ho vzali. Příští dny teprve ukáží, zda to byla chyba nebo ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat